Ještě než začnu, zmíním se o dalších kulturních rozdílech, o kterých jsem zapomněla říct víc. Vypínače nefungují 'nahoru-dolu', ale rozsvicují a zhasínají se 'vlevo-vpravo'. Popelnice neexistují, pouze běžné odpadkové koše na více zalidněných místech. Prostě to občas venku vypadá jako na skládce, ale několikrát týdně vyvážejí.
Co se mi ale líbí je, že když chcete zastavit na dálnici, nejsou každý druhý kilometr jen benzínky s malým obchůdkem. Takhle samostatně jsou tu vlastně hodně zřídka. Nevím, jak to popsat, ale jsou tu takové velké věci, kde najdete úplně všechno. Oblečení, muziku, nějakou tu cukrárnu a kavárnu, stánky s pouličním jídlem a nakonec obchod jako na benzínce a za ním restauraci.
Pokud hledáte supermarket, máte tři možnosti. Na ulici jsou malé obchůdky (tohle jsou obdoby těch na benzínkách), ale to spíše jen tak pro sebe, když někam jdete. Mají tu i mikrovlnky a možnost udělat si svoje nudle a kávu, samozřejmě i pár stolů a židlí, příbory, brčka apod. Druhou možností jsou tržnice, ale pokud hledáte takové ty 'normální' supermarkety, na které jsme zvyklí, nemáte jinou možnost než navštívit ty několikapatrové, kde je všechno (ale to je zase něco jiného než obchodní domy). Také mají všude několik druhů a značek kávy, kterou si občas koupím na cestě do školy.
Teď zpátky k původnímu tématu. Vyjeli jsme v neděli kolem osmé ráno, a za hodinu až dvě jsme přijeli do Daegu navštívit bratrance mého host taťky a jeho rodinu. V tento den dělají všichni muži něco jako nějaký obřad, kdy se klaní, zapalují svíčky a tyčinky, sama už přesně nevím.
Po obědě jsme pokračovali dál. Cesta nám trvala skoro 2x déle než obvykle, protože silnice byly přeplněné, většina lidí jela navštívit hřbitovy v horách. Navečer jsme se stavili pro babičku do nemocnice, a jeli navštívit rodinu bratra host taťky do Seoulu. Měli dvě malé holky, takže mi připomněly mou malou sestřičku, která mi chybí nejvíc. Bylo to super, hrály jsme hry, vodily mě po bytě, všechno mi chtěly ukázat.
V úterý jsme navštívily s výměnnými studentkami Nampodong a splnily se mi další dva sny. Nejdřív jsme šly do kočičí kavárny, a pak na velkou točenou zmrzlinu. Konečně jsem našla něco na sebe, za co se mi chtělo utrácet a myslím, že stojí za zmínku, že i ti 'bohatí' mají radši levné oblečení než drahé značky. A jak jsem říkala, že je všude plno nekonečných uliček, vypadá to asi tak, jako když vyrazíte na dovolené večer na tržnice.
Měla jsem tři dny volna a jeden večer mě host rodina vzala na jedno z nejpálivějších jídel, abych si zvykala. Když jsem přišla do školy, dostaly jsme všechny donuty zadarmo, protože škola měla narozeniny.
Včerejší den pro mě byl jedním z nejlepších dnů vůbec. Ráno jsem šla se svojí učitelkou korejštiny do kostela. Kostely jsou jedním z největších rozdílů, v centru jsou snad ještě novější než okolní domy. Uvnitř to vypadá jako v kanceláři, je tam několik místností a výtah do druhého patra. Ve druhém patře vejdete do větší místnosti, která je 'jakože fakt kostel', ale vypadá jako soudní síň a samozřejmě má klimatizaci. Bylo tam pár Američanů, jeden z nich mi překládal. Potom jsme se přesunuli do tříd, kde jsme se o něčem bavili. Tentokrát mi překládala americká misionářka. Poznala jsem pár nových lidí, všichni byli strašně hodní. Když jsme skončili, šla jsem k paní učitelce na oběd a zahrála si na klavír.
Doma jsme se bavili o BIFF (Busan International Film Festival), a host taťka se mě zeptal, jestli se tam chci zajet podívat. I tohle byl můj velký sen, který se mi splnil a měla jsem navíc neskutečné štěstí. Nejdřív jsme zajeli na místo kousek od pláže (festival je na více místech), kde se promítají filmy a kde se občas ukážou i herci.
Dlouho jsme se rozhodovali, jestli zajet ještě na pláž, ale nakonec jsme jeli. Na jednom místě se začaly shromažďovat mraky lidí, tak jsme se šli podívat blíž, ale nic se nedělo. Když jsme odcházeli, všichni začali strašně křičet, a v tom se na pódiu zjevil Kim Woo Bin a Kang Ha Neul! Nakonec jsme byli rádi, že jsme zůstali. Chvíli něco povídali, a pak procházeli kolem fanoušků pryč, takže jsem je viděla i blíž. I přesto, že je Woo Bin téměř 100% můj typ, nikdy se mi v TV nějak moc nelíbil, ale ve skutečnosti..wow. Neumíte si ani představit, jak jsem byla šťastná. Vůbec jsem to nečekala.
Na zpáteční cestě jsme jeli kolem Gwangan bridge, nádhera. I tohle je můj splněný sen.
