První Rotary schůzka a další navštívená místa

Protože jsem měla až do konce minulého týdne neustále nabitý program, měla jsem možnost více popřemýšlet až dnes. V posledním příspěvku jsem se zapomněla zmínit, že jsme se první školní den stavily s ostatními výměnnými studentkami do budovy Rotary, kde bude probíhat naše výuka korejštiny. Co jsem ale nečekala bylo to, že jsme dostaly úplně nové telefony včetně neomezeného tarifu včetně dat (a ty jsou rychlejší než wi-fi).

Předminulou sobotu jsem se svými spolužačkami navštívila Busan National University. Podobně jako Nampodong, všude kolem je plno uliček s obchody a kavárnami a také tu všichni vypadají jako televizní hvězdy. Poprvé jsem vyzkoušela korejské karaoke, které je mimochodem také na každém rohu, a potom jsme si daly kuře. Co jsem přijela, byla to moje první návštěva vícepatrové restaurace. Tento den jsem si neskutečně užila, už se těším, až skončí zkouškové, abychom mohly vyrazit znovu.

V neděli jsem se konečně zajela podívat na pláž Haeundae se svojí host sestrou a její kamarádkou. Potkala jsem mnohonásobně více cizinců než v Seoulu. Bylo kolem třiceti stupňů, takže se ještě hodně lidí koupalo. Před odjezdem domů jsme zašly opět na kuře a na zmrzlinu.

V úterý nás čekala první Rotary schůzka, kde jsme se představily a řekly něco málo o svých zemích. V distriktu 3661 jsme pouze čtyři - jedna holka z USA, dvě z Kanady a já. S host mamkou a sestrou jsme byly ve svém živlu, jelikož tam byla spousta jídla a byla to opravdu hodně luxusní budova.

Ve středu jsme měly první hodinu korejštiny. Probíráme od úplného začátku, takže myslím, že mi to ještě dlouho nic nepřinese. Lekce míváme dvakrát týdně - ve středu dvě hodiny a v sobotu tři. Také mám z tohoto dne jeden super zážitek - zapomněly jsme na narozeniny host babičky, tak jsme jely kolem jedenácté večer s mamkou a sestrou do cukrárny koupit dort v pyžamu. Vlastně jsem se poprvé strašně styděla, ale časem jsem zjistila, že ikdyž bývají všichni většinou perfektně upravení, není ani nic neobvyklého čas od času vyrazit čas od času v domácím.

V pátek jsme brzy ráno vyrazili na letiště do Incheonu. Cesta nám trvala pouze čtyři hodiny, takže jsme si ještě stihli dát oběd, než moje host sestra odletěla na svůj výměnný pobyt do ČR. Rozhodli jsme se zůstat v Seoulu, ale nikam jsme nešli, protože jsme celé odpoledne, noc a následující den až do oběda prospali. Vzbudili jsme se jen večer na narozeninový dort host taťky.

Incheon International Airport

Moje nejoblíbenější zmrzlina

Tento týden se nic zajímavého ani nestalo, ale konečně jsme si s výměnnými studentkami jely vyzkoušet uniformy. Moje rodina ví, že miluju noční vyjížďky, tak jsme se jeden večer jeli podívat blíž k mostu (ale na fotce ani není vidět, jak nádherné to je ve skutečnosti) a do kavárny (velmi chytré rozhodnutí pít o půlnoci kávu, nemohla jsem vůbec spát, pak jsem celý den spala ve škole).

Ve středu mě čekalo opravdu hodně příjemné překvapení. Kamarád mi poslal balík s oblečením a dopisem. Bylo to strašně milé a uvědomila jsem si díky tomu jednu věc. Myslela jsem si, že jsem se v korejštině nikam neposunula, co jsem tady, ale byl to pocit k nezaplacení, když jsem zjistila, že vlastně rozumím, co se tam píše. Uvědomila jsem si, že bez přemýšlení rozumím, když se mě někdo na něco ptá, když se mnou mluví host mamka (a ta mluví jako rapper, tak rychle bych nic neřekla ani česky), že se občas i něčemu zasměju v televizi, protože vím, o čem je řeč. Dokážu vést konverzaci o běžných věcech, těm méně běžným dobře rozumím spíše jen tehdy, když je vidím napsané.

Právě nám tu začal svátek Čusok, což je něco jako díkuvzdání a nejdůležitější svátek v roce, takže jdu do školy až ve čtvrtek. Zítra se chystáme navštívit příbuzné ze strany host taťky v Daegu a Seoulu. I přesto, že teď na práci nic moc nemám, protože tu host sestra už není, spolužačky mají brzy zkouškové (takže jak jsem říkala, učí se nonstop) a nikoho jiného jsem zatím nepoznala, protože moje aktivity mimo školu ještě nezačaly, to tu zvládám líp, než jsem čekala.

Škola

Školství v Koreji je na delší povídání. Středoškoláci tu, dá se říct, nemají žádný život. První ročníky opouští školu nejdříve kolem deváté večer, ale chodí normálně ráno na osmou. Takto to jde den po dni, pro vyšší ročníky je to samozřejmě ještě horší. Jediné volné chvíle mají studenti v sobotu a v neděli (pokud se nechtějí dále zlepšovat a neučí se doma nebo nemají další doučování). Přibližně měsíc před zkouškovým studují 24/7. A to vše kvůli tomu, že každá střední škola je minimálně na úrovni gymnázia. Vyučování začíná v 8 hodin poslechem z angličtiny, což je něco jako nultá hodina. První začíná až v 8:40. Vyučovací hodiny trvají 50 minut, mezi nimi jsou 10 minut přestávky. Po čtvrté hodině (12:30) následuje hodinová pauza na oběd. Po obědě pokračuje klasické vyučování, které končí až po sedmé hodině, tj. 16:20. Potom se studenti přemístí do knihovny a studoven, kde mají povinné samostudium. Skončit mohou nejdříve v 6, ale málokdy se najde někdo, kdo by odcházel před devátou (stejně jako neexistuje, že by někdo chyběl, pokud zrovna neumírá). Znám i spoustu lidí, kteří chodí na doučování, které končí těsně před půlnocí. Kvůli tomu, jak moc je vyučování náročné, je v pořádku, když si studenti zdřímnou ve vyučování. Učitelé to neřeší, pouze pár z nich je občas vzbudí. Pokud se občas někdo přemůže, vezme si lavici, u které se stojí, aby se trochu probral. Také tu všichni mají deky a neustále si někdo čistí zuby, chodí po třídě i ve vyučování, do skříňky, otevírá okna i dveře, zapíná klimatizaci apod. Typická hodina vypadá podobně jako na fotce.

Studenti si nechávají všechny učebnice a ostatní věci ve skříňkách ve třídě. Když vejdete do školy, pod schody se vyzujete. Třídy jsou číslovány stylem 1-2 (jako naše 1.B) a interiér je velmi podobný školám v Japonsku - dlouhé chodby, posuvné dveře i okna na chodbu, několik pater.. Když jsem sem poprvé přišla, připadala jsem si jako v anime. Ještě jsem se zapomněla zmínit, že si studenti své třídy uklízí sami (žádná uklízečka).

Do školy jsem šla poprvé předminulý čtvrtek, byla jsem strašně nervózní, ale měli jsme ještě v ředitelně sraz s ostatními výměnnými studentkami. Druhou hodinu nás učitelé odvedli do svých tříd. Bála jsem se, jestli mě spolužačky vůbec přijmou mezi sebe, ale naprosto zbytečně. Jakmile jsem vešla do třídy, všechny začaly křičet jako na koncertě One Direction (dobře, napsala bych EXO, ale pro většinu svých českých přátel a rodiny zůstaneme u toho prvního), hned se se mnou všechny chtěly bavit, všechno vědět. Na chodbě mě neustále někdo zdraví, zastavuje nebo mi mává. Holky z mé třídy mi hned musely ukázat celou školu. Ukázaly mi, jak to chodí na obědě a po obědě mi v bufetu koupily zmrzlinu. Není nic těžšího, než si zapamatovat 9856353784 jmen v jeden den, ale už druhý den jsem si pamatovala ty, které se se mnou baví nejvíc. Třídní prezidentka si před mým příchodem napsala na lavici česká slovíčka a minulý týden koupila pro celou třídu hamburgery, hranolky a colu. Myslím, že je neskutečně hodná (a bohatá).

Testy se sice píšou dvakrát za pololetí, ale minulý týden psaly první ročníky poslech z angličtiny. Bylo to jako velká slavnost. Ne, že by psala jedna třída, ale všechny školy. Dokonce úvod, test i zakončení vysílali z rádia. Test vypadal podobně jako sportka.

Cesta do školy mi trvá asi 45 minut. Nejdřív jdu pěšky asi 15-20 minut, cesta metrem trvá 20 minut (10 zastávek), a pak znovu 5 minut pěšky ke škole. Cítím se tu skvěle, nikdy nejsem o přestávkách sama, nikdy nesedím na obědě sama, smějeme se i v hodinách, pořád něco děláme.. Je strašně roztomilé, jak si holky navzájem pomáhají skládat anglické věty. I vyučování mě baví - spím, učím se korejštinu, čtu si nebo se snažím zjistit, co máme vůbec za předmět. Taky se mi moc líbí, jak se ostatní podporují při prezentacích, referátech apod.

Busan

Jelikož si s host sestrou mile rády přispíme, v neděli ráno jsme samozřejmě vyjeli později, než jsme měli v plánu. Asi hodinu cesty od hlavního města jsme se stavili navštívit babičku do nemocnice. Nebyla to klasická nemocnice, starali se zde o staré a nemocné lidi, ale v životě jsem neviděla nic, co by působilo tak příjemně jako tato budova. Všude bylo čisto, vše bylo moderní a krásně upravené. Jak už jsem říkala, všude jsou televize, takže jsme s host mamkou a sestrou čekaly v místnosti s velkým gaučem, televizí a masážním křeslem, a dívaly se na naše oblíbené drama, které právě běží.

Další zastávka na naší cestě byla dálniční restaurace, kterou jistě také znáte z korejských show. Vyfotit jsem ji bohužel nemohla, protože jsem si nechala telefon v autě. Ani zde nám následující drama samozřejmě neuniklo. Také jsem se zde setkala s dalším rozdílem. V ČR přijedete na benzínku, vystoupíte z auta, natankujete, jdete zaplatit a vrátíte se. Zde pouzete přijedete, řeknete obsluze, jak moc chcete natankovat, dáte jí peníze a jedete. Cesta nám zabrala více než sedm hodin, bez přestávek asi pět. Překvapilo mě, že po celé Koreji vidíte hory. Kdekoliv.

Do Busanu jsme přijeli kolem osmé večer a byla úplná tma (letní čas neexistuje). Opět jsem se nemohla vynadívat na vše kolem sebe, všechno je prostě obrovské, všude je cokoliv, na co si vzpomenete. Jeli jsme na několik míst, kde je výhled na celý Busan. Ale výhled z našeho domu je prostě legendární.

Host rodina se bála, že se mi dům nebude líbit, protože je moc starý. Mám to tu moc ráda, je velký asi jako třípokojový byt (ve druhém patře bydlí ještě babička a děda), ale pokoje jsou menší. Mám malý pokojíček, kde mám trochu problém s oblečením. Mám pouze pojízdnou tyč, protože zde středoškoláci nosí uniformy, tak očekávali, že ani já nebudu mít moc věcí. Jinak je skvělý. Na koupelnu si zde stále zvykám. Je to malá místnost, kde z jedné zdi visí sprcha a naproti ní je záchod. Konec. Také tu vůbec nepoužívají větší ručníky, natož osušky. V obývacím pokoji, který slouží také jako jídelna, sedíme u stolu na zemi. Často se díváme na televizi, viděla jsem už všechny své oblíbené pořady. Je fajn to všechno konečně vidět 'live'. Také se často dívám na anglické filmy s korejskými titulky, kterým se snažím rozumět, ale pokaždé se přestanu soustředit a poslouchám, abych rozuměla.

Co jsem přijela, jím pouze 2-3 jídla denně, protože něco jako svačiny tu nejsou, pokud to není čokoláda a podobné věci (ovoce je totiž strašně předražené). Všechno jídlo se vaří a dost často se mi stává, že vlastně ani nevím, co jím. Pít vodu z kohoutku sice zakázané není, ale nikdo tomu nevěří, tak se voda přefiltrovává ve velkých mašinách, které většinou zabírají půlku kuchyně (ne zas tak doslovně).

Než jsem začala chodit do školy, všechen čas jsem trávila s host sestrou. Kromě školy jsem s ní pořád i teď, ale v pátek odjíždí na výměnu do ČR, takže si vůbec nedokážu představit, co budu dělat. Od začátku si neuvěřitelně rozumíme, nasmějeme se tak moc, že ani nemyslím na to, po čem se mi stýská.

Do Busanu jsme přijeli v sobotu večer, ale hned v neděli jsme s host sestrou vyrazily do města. Nejdřív mě vzala do centra, kde je největší, nejlepší a nejznámější underground shopping. Když vyjdete ven (což trvá asi 20 minut, protože jsou tam vážně obchody všeho druhu), vše kolem se podobá Gangnamu (až na počet plastických chirurgií). Často v Koreji uvidíte velmi vysoké a široké budovy, které mají deset a více pater. Jsou to obchodní domy, které se však nepodobají těm našim, ale každé patro není menší než několik fotbalových hřišť a jedná se o dražší světové značky. Konkrétně zde bylo v prvním patře jídlo, ve druhém parfémy, ve třetím make-up, ve čtvrtém kabelky, v pátém šperky, v šestém oblečení, .......

Dále jsme navštívily Nampodong, což je jedno z mých oblíbených míst. Všude plno ulic a uliček s obchody, samá kavárna a restaurace (myslím, že jsem se ještě nezmínila, že každá restaurace nabízí určitý druh jídla a pro více lidí).

Můj nejoblíbenější obchod s kosmetikou - Etude House. Dlouho jsem si přála tu nakupovat, vždy jsem si mohla jen objednávat přes internet.

Všechno je tu takhle roztomilé, snad i v obyčejném obchodě vám nedají jen obyčejnou igelitku.

Také jsem si koupila svou vlastní kartičku na autobus a metro. K autobusové dopravě se nedá říct nic jiného než to, že řidiči jsou pěkní draci, otázka života a smrti.

Znovu mě sem vzala host mamka, ale tentokrát do luxusního kadeřnictví. Bylo strašně velké a nádherné, bylo zde neskutečné množství lidí, z nichž měl každý svého kadeřníka. U mě vždy stáli dva a za celou dobu se jich několik vystřídalo. Všichni byli říjemní, snažili se se mnou bavit anglicky, donesli nám i jídlo a pití, něco takového jsem nezažila. Starají se tu o vás jako o celebritu, je to tu prostě úžasné.

Seoul

Po přistání na mě čekalo první velké překvapení. Nejenže cesta z letadla k východu zabrala asi půl hodiny, ale byla k ní potřeba i cesta 'metrem'. U východu už na mě čekala moje host rodina s velkou cedulí. Nechali jsme se vyfotit, a po několika neúspěšných pokusech najít svoje auto, jsme vyrazili do Soulu, hlavního města.

Cesta obvykle zabere asi hodinu, ale i přesto, že měla dálnice čtyři pruhy na každé straně, nám kvůli nekonečnému množství aut trvala více než dvě. Po cestě jsem si všimla prvního rozdílu mezi ČR a Koreou - všichni mají pěkná auta (stejně jako má každá domácnost klimatizaci a větrák). Všichni! A zatmavená skla. Většina. Když jsme dojeli dostatečně blízko k městu (dobře, město, které má stejný počet obyvatel jako celá ČR), nemohla jsem se přestat usmívat. Vše, co jsem kdy viděla jen na obrazovce, jsem najednou viděla na vlastní oči.

Konečně jsme přijeli do čtvrti Gangnam (nejbohatší a nejznámější, všichni určitě znáte) plné mrakodrapů a domu mladší sestry mojí host mamky. Nyní jsem zažila další 'kulturní rozdíl'. Je to jedna z mála věcí, ze které nadšená nejsem. Toaletní papír se nesplachuje do záchodu, ale hází do koše. Kdybych si o tom kdysi nepřečetla, mohla bych tu mít docela problém. Celá rodina od začátku jen mluvila a mluvila, ale nikdo mi nic nepřeložil. Po chvíli zazvonil zvonek a přišla roznášková služba, která je v Koreji velice oblíbená (funguje i v McDonaldu). Rozvážející jezdí na motorkách, které tu vidíte 24/7 naprosto všude (rádi jezdí i po chodnících). Jídlo bylo bylo přivezeno v něčem, co vypadalo jako několikapatrový dům pro panenky. Vyzkoušela jsem několik známých jídel, z nichž mi nejvíc chutnal jjajangmyeon (nudle s černými fazolemi, ale chutnaly jako houby).

Po obědě jsme se vydali na prohlídku Seoulu se ségrou a bráchou, který nám dělal průvodce. Nemůžu ani uvěřit, že jsem toho za jeden den zažila víc, než jsem si myslela, že zažiju za měsíc. Nejdřív ze všeho jsme se svezli metrem, které je v Koreji daleko bezpečnější než v ČR. V ČR můžete snadno spadnout do kolejí, ale v Koreji jsou po celé délce prosklené. Také mají samostatná sedadla pro důchodce a těhotné ženy. Ve velkých městech vlastně ani nemusíte hledat velká nákupní střediska, několik stanic metra má všemožné obchody s oblečením, kosmetikou i doplňky (underground shopping).

Opět jsem si připadala jako ve snu, když jsem uviděla hlavní ulici Gangnamu. Všude byly mraky lidí, občas jsme se ani nemohli protlačit. Nejen v Gangnamu, ale všude v Koreji jsou všichni hezky oblečení. Všichni. Mezi téměř každým obchodem jsou kavárny, které mají většinou i více pater. Korejské celebrity jsou tváří každé značky (momentálně v každém druhém obchodě Jo In Sung, Suzy nebo Kim Soo Hyun) a lidi se na mě občas dívají, jako by v životě neviděli cizince (hlavně babičky v Busanu, když vyjdu z domu).

Potom jsme se jeli podívat na nejznámější nákupní část Seoulu - Dongdaemun, takže jsem za sebou měla i první cestu korejským autobusem. Na cestování veřejnou dopravou zde potřebujete kartičku, kterou přiložíte při vstupu do autobusu, a pokud do třiceti minut přestupujete, přiložíte ji i při výstupu a další cestu autobusem nebo metrem platit nemusíte.

Chtěli jsme navštívit i Namsan, kde je výhled na celý Seoul a nejhezčí prý v noci, ale už jsme byli unavení, tak jsme se vrátili zpátky domů. Později jsme s celou rodinou jeli na večeři do restaurace na samgyeopsal - maso, které se vaří přímo na stole. Tento typ restaurací hodně uvidíte v korejských seriálech. Byla tam i televize, které jsou také úplně všude. V restauraci, v autobuse, v nemocnici, v obchodě. 

Po večeři jsme se šli projít kolem řeky Han, což bylo něco neskutečného. Opět, a pořád si tak připadám, jsem byla jako ve snu. Viděla jsem tu tolik věcí, po kterých jsem vždycky toužila. Stále nemůžu uvěřit, že tu jsem. Už po jednom dni jsem si Seoul naprosto zamilovala. Nemůžu se dočkat, až sem s rodinou pojedeme znovu.