Seoul

Po přistání na mě čekalo první velké překvapení. Nejenže cesta z letadla k východu zabrala asi půl hodiny, ale byla k ní potřeba i cesta 'metrem'. U východu už na mě čekala moje host rodina s velkou cedulí. Nechali jsme se vyfotit, a po několika neúspěšných pokusech najít svoje auto, jsme vyrazili do Soulu, hlavního města.

Cesta obvykle zabere asi hodinu, ale i přesto, že měla dálnice čtyři pruhy na každé straně, nám kvůli nekonečnému množství aut trvala více než dvě. Po cestě jsem si všimla prvního rozdílu mezi ČR a Koreou - všichni mají pěkná auta (stejně jako má každá domácnost klimatizaci a větrák). Všichni! A zatmavená skla. Většina. Když jsme dojeli dostatečně blízko k městu (dobře, město, které má stejný počet obyvatel jako celá ČR), nemohla jsem se přestat usmívat. Vše, co jsem kdy viděla jen na obrazovce, jsem najednou viděla na vlastní oči.

Konečně jsme přijeli do čtvrti Gangnam (nejbohatší a nejznámější, všichni určitě znáte) plné mrakodrapů a domu mladší sestry mojí host mamky. Nyní jsem zažila další 'kulturní rozdíl'. Je to jedna z mála věcí, ze které nadšená nejsem. Toaletní papír se nesplachuje do záchodu, ale hází do koše. Kdybych si o tom kdysi nepřečetla, mohla bych tu mít docela problém. Celá rodina od začátku jen mluvila a mluvila, ale nikdo mi nic nepřeložil. Po chvíli zazvonil zvonek a přišla roznášková služba, která je v Koreji velice oblíbená (funguje i v McDonaldu). Rozvážející jezdí na motorkách, které tu vidíte 24/7 naprosto všude (rádi jezdí i po chodnících). Jídlo bylo bylo přivezeno v něčem, co vypadalo jako několikapatrový dům pro panenky. Vyzkoušela jsem několik známých jídel, z nichž mi nejvíc chutnal jjajangmyeon (nudle s černými fazolemi, ale chutnaly jako houby).

Po obědě jsme se vydali na prohlídku Seoulu se ségrou a bráchou, který nám dělal průvodce. Nemůžu ani uvěřit, že jsem toho za jeden den zažila víc, než jsem si myslela, že zažiju za měsíc. Nejdřív ze všeho jsme se svezli metrem, které je v Koreji daleko bezpečnější než v ČR. V ČR můžete snadno spadnout do kolejí, ale v Koreji jsou po celé délce prosklené. Také mají samostatná sedadla pro důchodce a těhotné ženy. Ve velkých městech vlastně ani nemusíte hledat velká nákupní střediska, několik stanic metra má všemožné obchody s oblečením, kosmetikou i doplňky (underground shopping).

Opět jsem si připadala jako ve snu, když jsem uviděla hlavní ulici Gangnamu. Všude byly mraky lidí, občas jsme se ani nemohli protlačit. Nejen v Gangnamu, ale všude v Koreji jsou všichni hezky oblečení. Všichni. Mezi téměř každým obchodem jsou kavárny, které mají většinou i více pater. Korejské celebrity jsou tváří každé značky (momentálně v každém druhém obchodě Jo In Sung, Suzy nebo Kim Soo Hyun) a lidi se na mě občas dívají, jako by v životě neviděli cizince (hlavně babičky v Busanu, když vyjdu z domu).

Potom jsme se jeli podívat na nejznámější nákupní část Seoulu - Dongdaemun, takže jsem za sebou měla i první cestu korejským autobusem. Na cestování veřejnou dopravou zde potřebujete kartičku, kterou přiložíte při vstupu do autobusu, a pokud do třiceti minut přestupujete, přiložíte ji i při výstupu a další cestu autobusem nebo metrem platit nemusíte.

Chtěli jsme navštívit i Namsan, kde je výhled na celý Seoul a nejhezčí prý v noci, ale už jsme byli unavení, tak jsme se vrátili zpátky domů. Později jsme s celou rodinou jeli na večeři do restaurace na samgyeopsal - maso, které se vaří přímo na stole. Tento typ restaurací hodně uvidíte v korejských seriálech. Byla tam i televize, které jsou také úplně všude. V restauraci, v autobuse, v nemocnici, v obchodě. 

Po večeři jsme se šli projít kolem řeky Han, což bylo něco neskutečného. Opět, a pořád si tak připadám, jsem byla jako ve snu. Viděla jsem tu tolik věcí, po kterých jsem vždycky toužila. Stále nemůžu uvěřit, že tu jsem. Už po jednom dni jsem si Seoul naprosto zamilovala. Nemůžu se dočkat, až sem s rodinou pojedeme znovu.